Hospodářský dvůr s opatským zámečkem
1728 – 1734, novostavba
stavebník: Eugen Tyttl, opat cisterciáckého kláštera v Plasech
Barokní hospodářský dvůr Hubenov leží severovýchodně od Kralovic. V roce 1337 se zde nacházela ves, která se jmenovala Královská Hora. Její okolí včetně přilehlého lesa i pozemky, na nichž dnes stojí barokní dvůr, bylo od roku 1328 majetkem plaského kláštera. Tato ves však v době husitských válek zanikla a jako pustina se stala v polovině 16. století součástí gyspekovského panství Kaceřov.
Když v roce 1623 získal klášter tuto část svého předhusitského panství zpět do majetku, uvažovali opati o jejím využití a dali vsi obnovit. Opat Ondřej Trojer v roce 1689 vzkřísil ves Hradecko a na počátku 18. století pak z rozhodnutí opata Eugena Tyttla byla obnovena i ves Hubenov, již tvořilo 12 statků. Do své nové vsi usadil opat Trojer na trvalo poddané z různých vesnic klášterního panství. Zatímco Hradecko vydrželo a stalo se součástí výbavy probošství v Mariánské Týnici, Tyttlem založená ves Hubenov byla znovu zrušena a v roce 1726 začala na jejím místě výstavba velkého hospodářského dvora.
Úmysl založit zde místo vsi dvůr pojal opat Eugen Tyttl, který si nechal vypracovat plány od architekta Jana Blažeje Santiniho, zřejmě již ve druhém desetiletí 18. století, snad záhy po dokončení klášterního dvora Kalec. Santiniho autorství není doloženo ani plánem, ani písemně, avšak architektonický rozbor umožňuje jednoznačně dvůr Hubenov do jeho tvorby zařadit.
Vlastní realizace stavby byla zahájena až po Santiniho smrti (+1723), nejpozději na podzim roku 1726, kdy byl položen základní kámen. Pokračování výstavby dvora dokládají data na jeho jednotlivých budovách, podle nichž byl velký šestipatrový špýchar dokončen v roce 1730 a rezidence až roku 1734. Jako poslední z barokní výstavby dvora Hubenov byla dokončena mléčnice, jejíž portál již nese znak následujícího opata Celestýna Stoye, který určuje její vznik nejdříve k roku 1738.
Tak jako pro všechny barokní dvory je pro Hubenov charakteristické základní funkční dělení areálu na objekty určené pro bydlení správy dvora a dvorské čeledi (byt šafáře, ratejny atd.), pro umístění dobytka (stáje, chlévy) a uložení zemědělské produkce (sýpka). Pro architekturu plaských dvorů 18. století je příznačné, že obydlí pro zaměstnance a čeleď jsou umístěny v krajních částech dlouhých zemních křídel, jejíž větší střední část zabíraly stáje a chlévy. Architektonickou dominantou této části dvora je patrová stavba zámečku, sloužící pro občasný pobyt významného představitele kláštera, která má proto reprezentační charakter. Její součástí je též intimní sakrální prostor kaple, skrývající ve svém tvarosloví vynikající architektonické hodnota evropské úrovně. Druhý, protějškově situovaný blok budov pak tvoří prostory pro uložení nářadí, zpracování a sklady plodin, tedy kolny, stodoly, špýchar atd. Uprostřed dvora je samostatná drobná centrální stavba mléčnice, která bývala pravidelnou součástí výbavy všech plaských dvorů. Díky vodnímu zdroji, umístěnému původně uvnitř, sloužila jako chladírna uskladněných mléčných surovin a výrobků.
Areál dvora Hubenov díky výraznému architektonickému řešení Jana Blažeje Santiniho je dokonalou ukázkou toho, že ani běžná zemědělská činnost není překážkou pro mimořádný umělecký výkon.
Charakteristické Santiniho rysy najdeme ve ztvárnění jednotlivých staveb areálu. Nejvíce jich je soustředěno v reprezentativně pojaté stavbě zámečku. Pro Santiniho je typické jednoduché tvarosloví fasád, ve kterém hrají hlavní roli lizénové rámy jednotlivých částí průčelí, profily korunní římsy a především kompozice hlavního portálu se středně konickým klenákem pětibokého tvaru. Tentýž motiv se nachází i na portálech stodol.
V řešení interiéru zámečku je pozoruhodné půl oválové hlavní schodiště a především zcela mimořádný prostor kaple sv. Eugenie, založené na pětibokém půdorysu s obměnou půdorysného vzorce na kruh v patě klenby a vloženou baldachýnovou konstrukcí přípor, vynášející římsu. Jde o pozoruhodně jedinečné řešení, které nemá v ostatní české architektuře obdoby a jehož inspirativní zdroje je možno hledat v Borrominiho architektuře v Římě. Bez nadsázky lze tento drobný prostor přiřadit k nejskvělejším Santiniho výkonům.
Zelená hora v nových barvách
Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře získal v průběhu letošního roku novou, doslova zářivou podobu. Tedy podobu novou pro současného návštěvníka, ale z pohledu historiků a restaurátorů naopak tu původní nejstarší barevnost.
Zelená Hora v číslech
Je tomu už pěkná řádka let, kdy jsme dostali poštou na adresu Zelená Hora u Žďáru nad Sázavou obálku s několika stránkami popsanými matematickými vzorci a rovnicemi. Autorem je doc. Ing. arch. DRSc. Josef Švastal, pracující v té době na ČVUT Praha. Budeme vděčni za pomoc při jejich rozluštění a uvedení do širších souvslostí.
Santiniho krystal
Zdánlivě obyčejný křížek u cesty může být barokní klenot. Bílá boží muka za obcí Bobrová na Žďársku léta stála bez většího zájmu vedle silnice s nasazenou kovovou stříškou. Ukázalo se však, že drobná boží muka u Bobrové patří mezi stavby Jana Blažeje Santiniho a navíc zkoumání jejich historie odhalilo velká překvapení.
Svatý Jan Nepomucký, světec baroka
Se sv. Janem Nepomuckým, světcem baroka, se dodnes setkáváme na mostech, u cest v krajině i v zákoutích našich vesnic a měst. Tento věhlasný mučedník zpovědního tajemství měl ve skutečnosti se svým historickým předobrazem, generálním vikářem pražské arcidiecéze Johánkem z Pomuka, společného jen málo.
Santiniho kostel v Nerudově ulici
Projekt kostela Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána byl připravován již před koncem 17. století, kdy členové Theatinského řádu zakoupili pro tento účel několik domů v tehdejší Ostruhové ulici v Praze. V roce 1679 vypracoval projekt kostela řádový spolubratr, geniální architekt z italského Turína, Guarino Guarini.
Kostel sv. Prokopa ve Všehrdech
Gotický kostel vznikl ve 14. století, v letech 1730-1732 byla na objednávku opata Evžena Tyttla realizována barokní novostavba dle návrhu architekta Jana Santiniho. V té době byl také zřízen hřbitov. Jeho obvodová zeď navazuje po stranách na vstupní, osovou věž kostela a je zde konkávně probrána a prolomena dvěma komponovanými branami.
Iniciace architekturou
Opravdová tajemství nejdou odhalit a tajemství umělecké tvorby patří právě mezi ně. Magická kouzla bývají mnohem jednodušší. Ale vlastně na tom ani příliš nezáleží. Architektura je druhem jazyka, který promlouvá od srdce k srdci. Jsou knihy, které s větším či menším zájmem přečteme.
Pozvání na cestu
V průběhu 17. a větší poloviny 18. století se z Itálie rozšířil nový a svébytný kulturní sloh, jenž se stal posledním univerzálním a sjednocujícím stylem celé Evropy; později byl nazván barokem. Celý křesťanský svět prožíval zvláštní období. Jako by byl jeho čas protknut metaforou Theatri mundi - divadla světa.
Pozvání do muzea stavitelství
"Kdo zná, neničí" hlásá motto nad vstupem do nové Expozice stavitelství v areálu národní kulturní památky Klášter Plasy v západních Čechách. Národní technické muzeum zde, ve své nové pobočce v duchu uvedeného motta prezentuje postupy a principy především tradičního stavitelství.
Stanislav Růžička
Objednavatelé Santiniho staveb
Jan Blažej Santini-Aichel nebyl mistrem pražského zednického cechu a proto – i když v roce 1705 získal malostranské měšťanství - nesměl v Praze stavebně podnikat. Proto je počet jeho pražských staveb velice malý a pracoval zde pouze pro ty stavebníky, kteří nepodléhali cechovním předpisům, tedy šlechtice a církevní instituce. Pro stejný typ objednavatelů realizoval i většinu svých mimopražských realizací.
Irena Bukačová
Rozhovor o rekonstrukci Santiniho koncepce poutního místa v Mariánské Týnici.
V dnešním pořadu zavítáme společně do Mariánské Týnice, na poutní místo v západních Čechách, pozoruhodné z mnoha důvodů: navrhl je vynikající barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichl, nepřízeň minulých dob je nechala zcela zchátrat, ale v posledních letech bylo podle historických plánů obnoveno, zrekonstruováno v plnosti, jaké nedosáhlo ani v barokní době.
Jiří T. Kotalík
Geometrie jako jazyk architektury
O úloze geometrie v architektuře se všeobecně ví a pozornost jí v různých souvislostech věnovala celá řada badatelů jak z oblasti matematických věd, tak především z oborů dějin umění a architektury. Tento trend se ale bohužel stal též doménou často až spekulativních úvah, vpisujících kružnice a přímky do velmi obecných a přibližných půdorysů staveb i sídelních útvarů.
