Na oficiálním dokladu o získání malostranského měšťanství ze dne 20. října 1705 se Jan Blažej Santini Aichel podepsal jako "malíř a architekt". Oběma těmto profesím se vyučil u Jeana Baptiste Matheye do roku 1695. Zatímco jeho architektonické dílo představuje zhruba osm desítek staveb, neznáme žádné Santiniho malířské dílo a zdá se, že v době svého architektonického působení se již malířstvím vůbec nezabýval. Jediným dokladem vynikajícího malířského a kreslířského školení u Santiniho je mimořádná výtvarná úroveň jeho plánů. Plány jsou nám i vodítkem k uchopení jeho způsobu architektonického myšlení a poznání osobitých principů jeho staveb.
Známý půdorys vrcholného Santiniho díla - kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou - je čistě a exaktně konstruován kružítkem na ploše papíru. Logické kroky kompozice půdorysu, využití konstrukce v poměru zlatého řezu, plné násobky poměrů poloměrů jednotlivých užitých kružnic, to vše má od počátku jak formální tak symbolicky obsahové kvality. Vznikající geometrický obrazec je tak jakýmsi ryze kresebným ideogramem, skutečností spíše spekulativně-inteligibilní, než konstrukčně stavební povahy. V kolmé vertikální rovině jsou shodnými, abstraktními postupy promýšleny i řezy stavby a kompozice jejího exteriéru. V této fázi projektu vzniká schéma stavby jako jakési abstraktní minimalizované sítě, vymezující vnitřní prostor a zároveň ho v množství směrů otevírající kosmickému nekonečnu, jakoby zde byla projektována kles a nikoli kostel. Zároveň však síť vertikálních řezů vykazuje jasnou strukturu krajně odhmotněného, avšak jistého konstrukčního systému v duchu katedrálních opěrných struktur, který i v půdorysných řezech vykazuje dostatečné dimenzování síly zdí. Jakoby abstraktní lineární síť primárně určila nejen podobu, ale i dimenzování hmoty stavby a její konstrukční vztahy. Další tvarové členění exteriéru i interiéru kostela - doplněné podstatně nejnovějšími nálezy původní podoby kompozice klenby středního prostoru - dále pak vyvolávalo a prohlubovalo dojem stavby jako odhmotněné spleti linií, kterou proniká světlo, vyššího sakrálního charakteru.
Analýzy i dalších staveb a projektů Jana Blažeje Santiniho Aichela dokládají, že tento - symbolicko-ideální charakter - byl pro Santiniho sakrální stavby obecně platný a tvůrcem, a zřejmě i jeho objednavateli zamýšlený a záměrně připravovaný. V tomto smyslu je Santiniho architektura vlastně svébytnou estetickou výpovědí o nejhlubších kvalitách a potenci architektonické skutečnosti, artikulující zjevnost světa. A právě v těchto polohách přesahuje Santiniho architektura i běžné estetické normy doby svého vzniku a stává se uměleckou skutečností sice barokní, avšak zároveň ve zvláštním smyslu nadslohovou.
