Se sv. Janem Nepomuckým, světcem baroka, se dodnes setkáváme na mostech, u cest v krajině i v zákoutích našich vesnic a měst. Tento věhlasný mučedník zpovědního tajemství měl ve skutečnosti se svým historickým předobrazem, generálním vikářem pražské arcidiecéze Johánkem z Pomuka, společného jen málo.
Církevní právník a vyšehradský kanovník, jenž se stal roku 1393 bezděčnou obětí politických sporů mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, se mezi svaté zařadil kvůli legendě o statečné obhajobě královnina zpovědního tajemství, nikoliv díky příkladnému nebo asketickému životu. Postupná proměna tohoto svědomitého církevního úředníka v symbol triumfujícího katolického baroka trvala několik staletí. Provázely ji upřímné snahy českých vlastenců, ale též řada nejistot a také zbožných, leč účelových. manipulací. V 17. a 18. století představoval Nepomuk bezesporu světově nejproslulejšího obyvatele českých zemí vůbec. Jeho kult se rozšířil nejen po celé katolické Evropě (a polemicky se s ním vyrovnávala též Evropa protestantská), ale i do dalekých končin Asie a Ameriky.
Nástup osvícenství sice znamenal počátek konce svatojánské legendy jakožto historicky věrohodného příběhu, avšak kult ochránce proti špatné pověsti a mocného přímluvce ve všemožných lidských strastech trval dále. Ještě v pozdním 19. století navštěvovaly v polovině května desetitisíce poutníků hrob sv. Jana Nepomuckého v pražské katedrále. Dokonce i moderní český nacionalismus, který se jinak vymezoval protikatolicky, před touto oblibou "svatého na mostě" nakonec kapituloval. Není jistě náhodné, že velké pražské vlastenecké slavnosti, ať už šlo o odhalování pomníků, kladení základních kamenů k Národnímu divadlu nebo o všesokolské slety, se kupodivu datem svého konání shodovaly se svatojánskými poutěmi. Cesty nepomucenských procesí a jejich zbožná zastavení vždy provázely hudba a zpěv. Vrchol pak tvořily úchvatné hudební produkce na hladině Vltavy, musicae navalis, provozované v okolí Karlova mostu vždy večer před svátkem sv. Jana. Škála svatojánských skladeb je široká. Začíná pololidovými písničkami zpívanými na známé nápěvy a sahá až k výšinám české barokní a klasicistní orchestrální tvorby. Tato hudba nezněla jen pod chrámovými klenbami, ale mnohem častěji pod májovým nebem. Dodnes připomíná vzácně harmonické chvíle dávno uplynulé doby, která ještě dokázala věřit na zázraky.
Vít Vlnas