Rozhovor o rekonstrukci Santiniho koncepce poutního místa v Mariánské Týnici.

V dnešním pořadu zavítáme společně do Mariánské Týnice, na poutní místo v západních Čechách, pozoruhodné z mnoha důvodů: navrhl je vynikající barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichl, nepřízeň minulých dob je nechala zcela zchátrat, ale v posledních letech bylo podle historických plánů obnoveno, zrekonstruováno v plnosti, jaké nedosáhlo ani v barokní době.

Mariánská Týnice se stala mimořádným svědectvím naděje a nesmírné vytrvalosti v obhajobě dědictví víry a krásy zanechaného našimi předky. Vypravíme se tam v doprovodu Ireny Bukačové, ředitelky tamního Muzea a galerie severního Plzeňska, bez které by toto skvělé dílo nikdy znovu k životu nepovstalo.

“Vlastně už sto let trvá tento proces občanské společnosti, která se angažovala v obnově památky, která je v podstatě pro užitkové účely zcela zbytečná: nedá se v ní bydlet, není tam obchod. Je to sakrální památka, která plnila v krajině funkci dominanty, a to jí také zůstalo a kvůli tomu se po opravě hlavních částí stala Národní kulturní památkou - jakožto krajinná dominanta a poutní místo. V této době, která je - řekli bychom - zcela materialistická, existují samozřejmě i intelektuální a společenské proudy a vrstvy, které žijí z nějaké ideální vize. A to se přirozeně Mariánské Týnice týká, protože se to tam dědí. Každý, kdo sem přišel, byl zaujat jedinečností projektu a osudem této památky. Je to místo mariánské, místo poutní, původně bylo koncipováno jako velký areál s kostelem Zvěstování, což je největší stavba - a největší radost lidstva, že se Bůh rozhodl být člověkem.”

Mariánská Týnice leží nedaleko města Kralovice, na někdejším území Plaského kláštera. Právě opat tamních cistericiáků Eugen Tyttl povolal k přestavbě mariánského poutního místa ze 13. století a přiléhajícího probošství architekta Jana Blažeje Santiniho (1677-1723). Jeho projekt dokončený v roce 1710: zahrnoval chrám Zvěstování P. Marie nad půdorysem řeckého kříže s kupolí nad křížením, doprovázený na západě a východě symetrickými ambity, jejichž kaple představovaly radosti Panny Marie, a na jihu trojkřídlou budovu probošství, kde žili mniši pečující o poutní místo, ale také výkvět myslitelů, vědců a umělců cisterciáckého řádu.

“Byl mezi nimi například Mauricius Vogt, známý řádový polyhistor, který se zabýval historií, hudbou a architekturou. Byl to mimořádný člověk, který v Mariánské Týnici dožil svůj život. Zemřel v roce 1730.”

Josefínské rušení klášterů v roce 1785 zastihlo projekt ještě nedokončený. Náboženský fond zpravující zkonfiskované stavby ani posléze Metternichové, kteří objekt vlastnili přes sto let, neměli na jeho udržování žádný zájem. Chátrání završilo propadnutí kupole a kleneb kostela v roce 1920. Jak říká Irena Bukačová, Týnice si své lidi přitahuje sama, a tak první konzervační kroky podnikla již prvorepubliková „Jednota pro záchranu Mariánské Týnice“ s architektem Hanušem Zápalem. Od roku 1952 sídlilo v části bývalého probošství muzeum. K úplné rekonstrukci se však přistoupilo až v roce 1993.

“Abych se vrátila znovu do 20. století, ve kterém Evropa prošla těžkými zkušenostmi, lze říci, že Mariánská Týnice vytěžila ze špatných zkušeností naději. Začala se opravovat za první republiky, obnova se malinko zpomalila za války, kdy nebyly suroviny, nebylo nic. Velkou ránu občanskému hnutí za obnovu Mariánské Týnice a její návrat původnímu katolickému účelu zasadil samozřejmě komunismus, kdy byla Jednota zrušena násilným způsobem jako všechny spolky, které měly církevní charakter. Mariánská Týnice v tom pak zůstala nějak bezbranně a přešla na stát zastoupený okresem. V části bylo vlastivědné muzeum.
Postupně, jak narůstal čas, přišly dva základní momenty: prvním bylo zpracování díla Jana Blažeje Santiniho Mojmírem Horynou, který dal dohromady první vědeckou monografii, která se tímto architektem zabývá, a to byl pro nás argument, že tato architektura je hodnotná a má své opodstatnění a je zasazena do rámce české barokní kultury. A druhým momentem, který byl významný pro pokračování toho projektu, byla publikace věnovaná posvátné geometrii, kterou napsal Ladislav Moučka. A to bylo v době, kdy se rozhodovalo - po té, co se obnovila kupole, klenby a věže - zda se má dostavovat také východní ambit, ze kterého zbylo torzo. Takže to byl argument. Vždycky vlastně poznání předcházelo realizaci myšlenky, jako duch, slovo předchází vlastnímu uskutečnění. Potom se nám poměrně snadno bojovalo o peníze - které jsou samozřejmě prostředkem, nikoli cílem - na obnovu. Myšlenka obnovy tedy vyrůstala postupně - vyrůstala z pádu té kupole. A končí to v roce 2020, sto let poté. Je třeba pochválit občanskou společnost za to, že v sobě našla sílu vyrvat tuto památku zániku, protože kdyby se nenašli lidé, kteří si to vzali za své, tak by tam uprostřed polí mohla být hromada kamení.”

Zmiňovala jste osobnosti, které daly rozhodující impulsy k rekonstrukci a dostavbě zaniklých nebo nikdy nedokončených částí tohoto areálu, již zesnulý prof. Mojmír Horyna nebo Ladislav Moučka, jehož geometrické rozbory Santiniho staveb poukázaly na další skryté možnosti interpretace. Přesto je tady ještě věc veskrze praktická: vyzdít barokní kupoli a klenby si vyžaduje řemeslné schopnosti, které se dnes nepěstují: Jak jste hledali spolupracovníky?

“Především jsme měli vynikající architekty a projektanty. Při práci na obnově kupole s námi spolupracoval, všechno nakreslil a vypočítal inženýr Jindřich Rineš. To byl mimořádně nadaný statik, architekt a projektant “od Pána Boha”, dokázal se v cítit do té barokní architektury a pokračoval v Santiniho stavbě zcela přirozeně. Říkal, že postavit kupoli nic není, horší je doplnit tu fresku. Pro mne tedy postavit kupoli bylo něco neuvěřitelného - a ti zedníci, kteří tehdy byli dvacetiletí kluci, nikdy žádné klenby nestavěli. On ale na stavbu denně jezdil, naučil je vnímat kvalitu materiálu a vnímat tvary. Když se pak dostavoval východní ambit, už klenout uměli, věděli, co to je. A my jsme měli dalšího zdatného architekta, pana architekta Soukupa z Plzně, který na Rineše navázal. Důležité bylo ale hlavně to, že zedníci už věděli, co dělat, věděli, že to není práce mechanická, ale tvůrčí, a kdykoliv jsem s nimi mluvila, říkali: To je pro nás lahůdka. Vážili si své práce a dovednosti. Dodalo jim to osobní cenu v tom, že to dokážou stejně dobře jako jejich předkové. Zajímavé je, že všichni ti kluci jsou z okolí. Tenkrát také byli všichni zedníci z okolí, nebyli tam přivezeni kdovíodkud.
Je to tedy místo nadáno obrovskou silou, jednak intelektuální a jednak emocionální, která je tam vložena letitou vírou, pokorou, všech těch, kdo se tam chodili modlit o zázraky P. Marie. Když jsme žehnali jeden za základních kamenů, místní pan farář ocitoval žalm 127: “Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé” - A my si tedy myslíme, že se marně nenamáháme.”

Vaše dílo je pozoruhodné také tím, jak se v něm potkává občanská společnost, která je laická, řekněme naprosto sekulární s místem, které je sakrální, je nositelem mnoha duchovních a symbolických významů – a jak sama vnímáte, je také silné modlitbami našich předků – a to se patrně dotýká také lidí, kteří by jinak do téhle sféry vůbec nezavítali. Jak se tyto dva rozměry dneska potkávají v praxi? Využívá církev také nějak toto poutní místo, které je v majetku muzea?

“Ten areál má profánnější část, probošství, kde se bydlelo, tam sídlí muzeum. A sakrální část zůstala zachována v původní podobě: kostel, dva ambity s kaplemi Radostí P. Marie. A to se potkává - řekla bych - nekonfliktně. Kostel vyhledávají přirozeně duchovní z oblasti, kam spadá do farnosti, každý rok se tam konají bohoslužby. A nikdo neřekne, že byl odsvěcen - takový nesmysl se říct nedá, jako nikdo nemůže být odekřtěn, tak nemůže být odsvěcen kostel. A když někdo řekne, že se tam bohoslužby dávno nekonaly, není to tak docela pravda. Za první republiky se začalo s opravou proto, aby se tam bohoslužby mohly konat. Velká pouť tam byla v roce 1938, kdy bylo ohroženo nedaleké pohraničí. A v roce 1968, když se český národ zase trochu vzkřísil, začaly se tam konat poutě. Takže vždycky v úzkostném momentu se lidé obraceli k Panně Marii, protože v kupoli je nápis “Sub tuum presidium confugimus sancta Dei Genitrix” - “Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží rodičko”. A všichni, kdo kolem jezdí, si všímají, jak je ta kamenná lucerna nasvícená, a vnímají, že Mariánská Týnice svítí - a běda když nesvítí, to se pak ptají, co se stalo. Vnímají ji tedy jako maják, který bdí nad krajinou, a je pro lidi čímsi důležitým, co patří do horizontu jejich života. Takže ta stavba do krajiny září a chrání celou krajinu, kam až je viditelná.
Takže já si myslím, že když se říká, že náboženství umírá nebo zaniká, není to myslím pravda, protože ty pouti jsou spontánní a poutní místo zůstává takovou, řekla bych, útěchou. Je to něco podobného jako to, co Zdeněk Neubauer říká o Assisi: Turista se tam mění v poutníka.”

Letos o prázdninách jsem měla příležitost procestovat Čechy opravdu křížem krážem a překvapilo mě množství božích muk, křížků, kapliček, mariánských a trojičních sloupů nebo drobných kostelíků ve velmi dobrém vztahu, evidentě po nedávném restaurování. Na to by církev sama nikdy neměla. Myslíte si, že se skutečně probouzí jakýsi lokální patriotismus a lidé zjišťují, že ta krásná díla minulosti do jejich každodennosti promlouvají a odkazují k tomu, co je přesahuje. Myslíte, že se tohle vědomí probouzí v našem národě, který se často téměř chlubí tím, že je jedním ze nejateističtějších v Evropě nebo na světě vůbec?

“Já si myslím, že propagace toho ateismu je jenom nějaká fikce, chtěná, ale že lidé jsou bytostně zbožní. Vždyť se podívejte na českou krajinu: v každé vesnici je minimálně pět božích muk, kapliček a křížků. Dělali jsme i soupisy všech těchto drobných památek. A nevěřila byste, kolik lidí je ochotných přiložit ruku k dílu nebo finančně přispět na obnovu a účastnit se žehnání obnovených drobných památek, které mají pro tu vesnici hodnotu jako Hradčany pro Prahu. Nachází se mnoho spolků a přímluvců drobných památek a nemyslím si, že by to bylo jen kvůli tomu, že jsou hezké nebo mají nějakou historickou hodnotu, ale proto, že mají ještě “přidanou hodnotu”, hodnotu křesťanské tradice. Když si totiž představíme krajinu bez těchto památek, budeme úplně ztracení v poušti.
A velké památky, kostely, které jsou opravené, jsou opravené také z prostředků věřících, kteří se na to složili. Ale jsou opravované také s podporou tohoto tzv. ateistického státu, který vytvořil v 90. letech program záchrany architektonické dědictví, z kterého se dalo čerpat na obnovu dlouhodobě rekonstruovaných památek. Mariánská Týnice v něm byla třináct let a díky němu jsme mohli realizovat největší rekonstrukce. A potom v posledních letech se objevily také Evropské programy na obnovu kulturních památek, které přinesly peníze a hlavně podněty k tomu, aby tyto památky byly opraveny. Je to určitý režim, díky kterému se například v západních Čechách v posledních letech opravovaly především barokní památky, protože baroko bylo pro českou krajinu to nejtypičtější a pořád dotváří charakter tohoto regionu. Takže velké objekty, jako jsou kláštery, které by jinak neměly vůbec šanci tolik peněz získat, jsou zapojeny do těchto projektů. A najdou se šikovní řemeslníci, šikovní architekti, obhájci z řad starostů i úředníků na krajích, kteří za tím jdou a památkám pomáhají. Samozřejmě ta obnova je někdy laická, u drobných památek často neumělá, ale tak to vždycky. Všude nebyli jen Brandlové a Braunové, ale byli tu také venkovští kameníci, kteří sotva uměli psát. Takže nápis má třeba takové půvabné pravopisné chyby - ale o to ta jejich víra není menší."

Johana Bronková pro Radio Vatikán