Jan Blažej Santini Aichel byl křtěn dne 4. února 1677 jako syn kamenického mistra Santina Aichela a jeho manželky Alžběty rozené Thimové ve svatovítské katedrále v Praze. Jeho rodiče tehdy žili v domku na severním předpolí Pražského hradu, tedy ve svatovítské farnosti. Otec Santin byl synem v Praze usazeného zedníka Antonia Aichela, pocházejícího z městečka Roveredo v Lugánsku. Kamenické umění Santina Aichela bylo proslulé již v době jeho života a setkáváme se s ním pravidelně na nejnáročnějších stavbách v Praze. Patrně nejenom profesní, ale i osobní, přátelský vztah ho spojoval s architektem pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna, Jeanem Baptiste Matheyem. Tento, původním školením malíř z Dijonu získal architektonickou kvalifikaci během svého více než dvacetiletého pobytu v Římě, a po příchodu do Prahy v roce 1675 zde předvedl architektonický projev římského vrcholně barokního akademismu, kterým podstatně ovlivnil českou architekturu před 1700. Právě Jean Baptiste Mathey zřejmě přijal do učení Aichelova nejstaršího synka Jana Blažeje, jemuž tělesné postižení zabránilo vyučit se otcovu, fyzicky náročnému řemeslu. S intelektuální složkou kamenické činnosti ve smyslu precizních konstrukcí v duchu dnešní deskriptivní geometrie, byl mladý Santini zřejmě obeznámen již z otcovské dílny.

Boromini, Řím San Carlo alle Quattro Fontane

Borromini, Řím Sant Agnese in Agone

Boromini, Řím Sant Ivo alla Sapienza

U Matheye získal mladý Santini nepochybně smysl pro perfektnost řádových architektonických forem i kompozičních sestav, poučení o aktuálním vývoji římské tvorby a nepochybně i touhu po přímé italské umělecké zkušenosti. Spolu s ním vešel zřejmě roku 1691 do kontaktu s pražskou theatinskou kolejí, pro kterou Mathey navrhl kostel Panny Marie Oettingské v dnešní Nerudově ulici na Malé Straně. Zřejmě záhy po Matheyově odchodu do Francie v létě 1695 se pak jeho vyučenec vydal na tovaryšskou cestu směrovanou na jih. Je nepochybné, že ve střední Evropě navštívil Vídeň, Pasov i Salzburg a alpskými údolími přešel do Lombardie, kde ho zaujala dostavba gotické katedrály v Miláně, probíhající stále ještě v gotickém duchu. Při pobytu Turíně v sousedním Savojsku se seznámil se stavbami theatinského kněze a geniálního matematika, teologa a architekta Guarina Guariniho. Rovněž Guarini se teoreticky zabýval gotickou architekturou a v jeho dílech najdeme četné konstrukční gotismy. Pro estetiku jeho staveb je ústředním tématem záměrná, komplikovaná a vysoce působivá práce se světlem. 

Borromini, Řím San Carlo alle Quattro Fontane

Quarini, Torino La Cappella della Sindone

Cílem putování mu byl nepochybně Řím, kde však nenavázal na umění mistrů, kteří ovlivnili jeho učitele, nýbrž byl plně zaujat dílem o generaci staršího, osamělého genia římského baroka Francesca Borrominiho. Jeho jedinečný umělecký projev spojoval hlubokou znalost antické architektury římského císařství, gotického stavitelství (když byl vyučen při stavbě milánské katedrály) a osobitého pojetí stavebního díla, které v mnoha ohledech překračovalo dobové normy. To dává Borrominiho stavbám charakter jedinečných a s ničím nesrovnatelných, až enigmaticky působících výtvorů. Poznání a hluboké pochopení principů Borrominiho architektury ovlivnilo estetiku Santiniho staveb do té míry, že ho lze považovat za jediného skutečného následovníka velkého římského mistra. Zdá se, že schopnost plného pochopení uměleckého poselství geniů italského radikálního baroka - Borrominiho a Guariniho - umožnila Santinimu již v mládí v Praze získaná znalost vrcholně gotického stavitelství, neomezená pouze na tvarovou "kurióznost" gotického tvarosloví, ale hluboce rozumějící konstrukční logice i estetickému řádu katedrálního stavitelství.

Když v roce 1700 započal Jan Blažej Santini Aichel svou projekční činnost představovalo jeho umění vnitřně logickou syntézu exkluzívních inspirací, které byl mladý mistr schopen svobodně a osobitě rozvíjet a transformovat ve svém vlastním a invenčně nezaměnitelném díle.

Další informace [PDF, 925 Kb]