Geometrie jako jazyk architektury

O úloze geometrie v architektuře se všeobecně ví a pozornost jí v různých souvislostech věnovala celá řada badatelů jak z oblasti matematických věd, tak především z oborů dějin umění a architektury. Tento trend se ale bohužel stal též doménou často až spekulativních úvah, vpisujících kružnice a přímky do velmi obecných a přibližných půdorysů staveb i sídelních útvarů.

Je to svůdné a nakažlivé. Protože když máte motivaci a použijete kružítko a trojúhelník, pak vám prakticky na každém plánu něco zajímavého zhruba vyjde. Problém je ale právě ve slovíčkách „zhruba“ a „přibližných“. Druhým problémem je důsledné poměřování vzniku stavby s tehdejším stavem znalostí geometrie a za třetí je to role závazných vzorů a kultovních ikonických staveb, která má svoji dlouhou tradici a kontinuální setrvačnost.

Výsledky jeho práce průběžně ocenily a přivítaly největší kapacity oboru, historik architektury a nejzasvěcenější znalec Santiniho díla Mojmír Horyna a matematik Petr Vopěnka, dnes již bohužel oba zemřelí. Jejich zájem a povzbuzení bylo pro Ladislava Moučku impulsem k další práci. Postupem času se koncepce zamýšleného projektu měnila, až opustila původní myšlenku série samostatných monografií a dospěla k syntetickému útvaru, který komplexně pojednává úlohu geometrie v architektonických konceptech vybraných staveb Jana Blažeje Santiniho Aichela. Této monografii předcházela nedávno vydaná další kniha Ladislava Moučky Matka katedrála, věnovaná románské a gotické podobě katedrály sv. Víta na Pražském hradě a nejstarším českým rotundám. Lze ji považovat za jakýsi předstupeň či ouverturu této publikace.

Výběr Santiniho staveb byl ve finální podobě publikace logicky zúžen na díla klíčová a nejvýznamnější, s akcentem na stavby pracující s centrálním půdorysem, což bylo jeho životní téma. Do souboru bylo zahrnuto celkem osm Santiniho realizací a jeden neprovedený projekt. Kritickým rozborem všech existujících zaměření, projekcí historických plánů a vedut a vlastním co nejpřesnějším měřením, kombinujícím laserové technologie v konfrontaci s klasickým fyzickým proměřováním in situ, shromáždil Moučka množství podkladů, které potom podrobil kritické srovnávací analýze. Jejím výsledkem jsou samostatné kapitoly, které ozřejmují způsob vytyčení jednotlivých staveb, geometrické rozbory a matematické modely doplněné komentářem.

Na těsnou souvislost geometrie a matematiky i na význam číselné symboliky v Santiniho tvorbě poukazovali v minulosti ve svých dílčích příspěvcích již Václav Richter, Jaromír Neumann a Mojmír Horyna. A to především v oblasti ikonografie a ikonologie, ale i čisté geometrie. Předpokládala se jakási skrytá kompoziční struktura, jakýsi společný kód, ale nedařilo se je jednoznačně určit. Moučka svými rozbory tuto teorii nejenom beze zbytku potvrdil, ale zjistil, že jednotný společný model, závazný pro všechny zkoumané stavby, byl aplikován neobyčejně důsledně a přesně. Pracovní hypotéza vedla autora k předpokladu, že zřejmě existuje nějaký vzor-model, který byl Santinim použit a poté variantně uplatněn na jeho stavbách.

A tento vzor se mu nakonec podařilo objevit v půdorysu chóru katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Přesným zaměřením autentické stavby Matyáše z Arrasu bylo potvrzeno, že právě ona je oním předpokládaným a hledaným modelem. Vše do sebe zapadlo s překvapivou snadností a samozřejmostí. Možná to není zas tak veliké překvapení, uvážíme-li základní význam této stavby nejen v rámci počátků české gotiky a vývoje gotické architektury, ale obecně v kontextu české státnosti, kulturních dějin a historické kontinuity naší vlasti. Santini navíc tuto stavbu důvěrně znal, narodil se v okrsku zdejší farnosti, v katedrále byl pokřtěn a on i jeho otec a bratři zde pracovali. Vazba Santiniho tvůrčího génia na středověk tak dostala novou kvalitu, podtrhující jeho programový historismus a hledání inovace barokních principů v inspirativním českém prostředí. Bylo tak potvrzeno, že modely středověkého myšlení a četné goticismy lze spolehlivě doložit i v dílech stojících dosud mimo proud řazený do fenoménu barokní gotiky. Tím byl vyčerpávajícím způsobem naplněn podtitul knihy Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku. Možná jsme to předpokládali, ale netušili jsme, s jakou dokonalostí a na svou dobu ohromující přesností Santini tento princip na své stavby aplikoval.

Rozsáhlý text doplňují četné grafické výkresy, které jsou těžištěm knihy. Komplementárním doplňkem jsou i osobitě viděné fotografie Věroslava Škrabánka. Výklad postupnými kroky popisuje zákonitosti zkoumaných staveb a odhaluje jejich rozměrové a proporční vztahy ke katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, která je chápána jako ideová matrice celé této skupiny staveb. Jejich půdorysné analýzy na základě principu osové symetrie jsou přesvědčivé a instruktivní, rekonstruují původní zamýšlený tvar stavby a umožňují vnímat a pochopit i jejich algebraickou syntézu. Autor se věnoval studiu vztahu celku a jeho součástí a důsledně hledal vazby na biblické texty a číselnou symboliku. Jak sám v textu píše: „Matečná geometrická kompoziční struktura tak v abstraktní formě a komprimované podobě zobrazuje klíčové biblické ideje, které jsou navenek zrcadleny v proporčních poměrech staveb.“ To je vlastně podstatou této knihy, zdůrazňující funkci geometrie jako jazyka architektury. Autor si postupně klade otázky a nespekulativně, ale pragmaticky a v logickém pořádku na ně nalézá odpovědi.

Moučkova kniha je výsledkem vytrvalé a cílevědomé práce, stovek hodin zaměřování v terénu, ověřování těchto měření a soustředěného prověřování a vynášení naměřených hodnot, včetně různých nepravidelností a anomálií, na ně navazujících úvah a jejich vyústění v podobě geometrických schémat a matematických modelů. Je výsledkem seriózního vědeckého výzkumu, propojujícího několik oborů a kombinujícího základní a aplikovaný výzkum i konfrontaci exaktních metod s duchovním dědictvím náboženské věrouky a spirituality. Autor přitom dokonale využil svůj potenciál a podrobné znalosti euklidovské matematiky a významu posvátných čísel v biblických textech i v dobových kázáních a stavební praxi. To vše dokázal erudovaně, přesvědčivě a přímočaře aplikovat na autentické stavební konstrukce.

Práce potvrdila výjimečné postavení a kreativitu architekta a myslitele Jana Blažeje Santiniho Aichela a zároveň přinesla klíč k poznání a pochopení jeho díla, včetně rafinované a osobité rytmizace jeho staveb. Ladislav Moučka zcela jasně potvrdil závěry Mojmíra Horyny o tom, že Santiniho dílo je ve své podstatě projevem strukturálně jednotného stylu. Lze konstatovat, že práce přináší i řadu cenných impulzů k obecnému pojetí geometrie v architektuře, procesu projekčního myšlení či středověké a barokní stavební praxe a práce s šablonami kamenosochařských prvků. Autor tak potvrdil Santiniho zcela výjimečné postavení v kontextu vývoje světové architektury té nejvyšší kategorie. Zároveň inspirativně přispěl k ozřejmení existence významného a obecného principu pratypu a jeho uplatnění v podmínkách konkrétních staveb a dobových souvislostí. A v neposlední řadě pak doplnil dosavadní znalosti o české architektuře vrcholného baroka a o jejím předním tvůrci.

Předmluva ke knize Ladislava Moučky

Jiří T. Kotalík