Jan Blažej Santini Aichel nebyl mistrem pražského zednického cechu a proto - i když v roce 1705 získal malostranské měšťanství - nesměl v Praze stavebně podnikat. Proto je počet jeho pražských staveb velice malý a pracoval zde pouze pro ty stavebníky, kteří nepodléhali cechovním předpisům, tedy šlechtice a církevní instituce. Pro stejný typ objednavatelů realizoval i většinu svých mimopražských realizací.

V době kolem roku 1700 zažívaly období velkého rozkvětu bohaté kláštery původem středověkých řádů benediktinů, cisterciáků a premonstrátů. V čele těchto velkých církevních institucí stanula tehdy pozoruhodná generace skvělých opatů českého vrcholného baroka. Její příslušníci pocházeli vesměs z nižších nebo středních společenských vrstev a byli to mužové mimořádné inteligence, rozsáhlého vzdělání, praktického a ekonomického uvažování, vysoce kultivovaného uměleckého cítění, hluboké a opravdové zbožnosti a mužné, činné lásky ke svěřeným klášterům. Jejím dílem byla i snaha o všestranné stavební a umělecké zvelebení nejen samotných klášterů, ale i celých panství. Narozeni byli vesměs na rozhraní druhé a třetí třetiny 17. století, v době kolem 1700, ve čtvrtém decenniu svého věku, vstupovali do opatských funkcí, ve kterých působili tři až čtyři desítky let. Jak z obsahového, tak z formálně uměleckého hlediska zformovali specifickou uměleckou zakázku v rámci českého baroka, kterou na stavebním poli prezentovala především Santiniho architektura. 

Mezi prvními Santiniho stavebníky byli opati cisterciáckých klášterů, zbraslavský Wolfgang Lochner a sedlecký Jindřich Snopek, kteří náleželi ještě předchozí generaci. Ti brzo rozpoznali uměleckou výjimečnost svého mistra a doporučili jeho služby i dalším klášterům svého řádu: do Plas opatu Eugenu Tyttlovi a do Žďáru nad Sázavou Václavu Vejmluvovi. Pro plaský i žďárský klášter pracoval Santini od doby kolem 1706 zcela soustavně až do své smrti v roce 1723. S opaty Tyttlem a Vejmluvou ho patrně poutaly i osobní přátelské vztahy. Pro plaský i žďárský klášter vytvořil celou řadu projektů, z nichž některé realizovali jeho následovníci - plaský stavitel Matěj Ondřej Kondel, nebo ve žďárských službách působící František Witinhofer - ještě řadu let po mistrově smrti. Je písemně doloženo, že Snopkův nástupce v Sedlci, opat Bonifác Blahna, doporučil Santiniho pro úkol přestavby ohněm zničeného klášterního kostela opatu premonstrátského kláštera v Želivi, Jeronými Hlínovi, se kterým se přátelil již od studentských let.

Václav Vejmluva

Jeroným Hlína

Eugen Tyttl

Václav Vejmluva pak zřejmě Santinimu zprostředkoval i významné zakázky dalších moravských klášterů: přestavbu proboštství zábrdovického premonstrátského kláštera a poutního místa ve Křtinách u Brna a velký projekt přestavby a novostavby benediktinského proboštství v Rajhradě. Posléze opat benediktinského kláštera v Kladrubech u Stříbra Maurus Fintzguth vypsal na přestavbu klášterního kostela v roce 1710 jakousi projekční soutěž a k účasti vyzval dva nejvýznamnější pražské architekty své doby: Kryštofa Dientzenhofera a Jana Blažeje Santiniho Aichela. Jak víme z jeho dopisu opatu ve Svatém Janu pod Skalou Emiliánu Koterovskému, zvolil k realizaci Santiniho návrh i přesto, že byl nákladnější.

Činnost pro velké církevní instituce (připomeňme alespoň ještě theatinskou kolej v Praze, klášter benediktinek u sv. Jiří v Praze, biskupství v Hradci Králové) zabírá větší část Santiniho tvorby. Mezi světskými, šlechtickými stavebníky měl Santini méně tak soustavných zákazníků. V jejich souvislosti třeba jmenovat především Norberta Leopolda, hraběte Kolowrata-Libštejnského a oba jeho syny, pro které stavěl v Praze, Rychnově nad Kněžnou, Dolním Ročově nebo Deštném, či Jeronýma hraběte Colloredo-Wallsee. Nepochybně nejkrásnější zámeckou stavbou Jana Blažeje Santiniho Aichela je pak zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, který postavil v posledních létech svého života pro Františka Ferdinanda hraběte Kinského.

Na oficiálním dokladu o získání malostranského měšťanství ze dne 20. října 1705 se Jan Blažej Santini Aichel podepsal jako "malíř a architekt". Oběma těmto profesím se vyučil u Jeana Baptiste Matheye do roku 1695. Zatímco jeho architektonické dílo představuje zhruba osm desítek staveb, neznáme žádné Santiniho malířské dílo a zdá se, že v době svého architektonického působení se již malířstvím vůbec nezabýval. Jediným dokladem vynikajícího malířského a kreslířského školení u Santiniho je mimořádná výtvarná úroveň jeho plánů. Plány jsou nám i vodítkem k uchopení jeho způsobu architektonického myšlení a poznání osobitých principů jeho staveb.

Známý půdorys vrcholného Santiniho díla - kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou - je čistě a exaktně konstruován kružítkem na ploše papíru. Logické kroky kompozice půdorysu, využití konstrukce v poměru zlatého řezu, plné násobky poměrů poloměrů jednotlivých užitých kružnic, to vše má od počátku jak formální tak symbolicky obsahové kvality. Vznikající geometrický obrazec je tak jakýmsi ryze kresebným ideogramem, skutečností spíše spekulativně-inteligibilní, než konstrukčně stavební povahy. V kolmé vertikální rovině jsou shodnými, abstraktními postupy promýšleny i řezy stavby a kompozice jejího exteriéru. V této fázi projektu vzniká schéma stavby jako jakési abstraktní minimalizované sítě, vymezující vnitřní prostor a zároveň ho v množství směrů otevírající kosmickému nekonečnu, jakoby zde byla projektována kles a nikoli kostel. Zároveň však síť vertikálních řezů vykazuje jasnou strukturu krajně odhmotněného, avšak jistého konstrukčního systému v duchu katedrálních opěrných struktur, který i v půdorysných řezech vykazuje dostatečné dimenzování síly zdí. Jakoby abstraktní lineární síť primárně určila nejen podobu, ale i dimenzování hmoty stavby a její konstrukční vztahy. Další tvarové členění exteriéru i interiéru kostela - doplněné podstatně nejnovějšími nálezy původní podoby kompozice klenby středního prostoru - dále pak vyvolávalo a prohlubovalo dojem stavby jako odhmotněné spleti linií, kterou proniká světlo, vyššího sakrálního charakteru. 

Analýzy i dalších staveb a projektů Jana Blažeje Santiniho Aichela dokládají, že tento - symbolicko-ideální charakter - byl pro Santiniho sakrální stavby obecně platný a tvůrcem, a zřejmě i jeho objednavateli zamýšlený a záměrně připravovaný. V tomto smyslu je Santiniho architektura vlastně svébytnou estetickou výpovědí o nejhlubších kvalitách a potenci architektonické skutečnosti, artikulující zjevnost světa. A právě v těchto polohách přesahuje Santiniho architektura i běžné estetické normy doby svého vzniku a stává se uměleckou skutečností sice barokní, avšak zároveň ve zvláštním smyslu nadslohovou.

Jan Blažej Santini Aichel byl křtěn dne 4. února 1677 jako syn kamenického mistra Santina Aichela a jeho manželky Alžběty rozené Thimové ve svatovítské katedrále v Praze. Jeho rodiče tehdy žili v domku na severním předpolí Pražského hradu, tedy ve svatovítské farnosti. Otec Santin byl synem v Praze usazeného zedníka Antonia Aichela, pocházejícího z městečka Roveredo v Lugánsku. Kamenické umění Santina Aichela bylo proslulé již v době jeho života a setkáváme se s ním pravidelně na nejnáročnějších stavbách v Praze. Patrně nejenom profesní, ale i osobní, přátelský vztah ho spojoval s architektem pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna, Jeanem Baptiste Matheyem. Tento, původním školením malíř z Dijonu získal architektonickou kvalifikaci během svého více než dvacetiletého pobytu v Římě, a po příchodu do Prahy v roce 1675 zde předvedl architektonický projev římského vrcholně barokního akademismu, kterým podstatně ovlivnil českou architekturu před 1700. Právě Jean Baptiste Mathey zřejmě přijal do učení Aichelova nejstaršího synka Jana Blažeje, jemuž tělesné postižení zabránilo vyučit se otcovu, fyzicky náročnému řemeslu. S intelektuální složkou kamenické činnosti ve smyslu precizních konstrukcí v duchu dnešní deskriptivní geometrie, byl mladý Santini zřejmě obeznámen již z otcovské dílny.

Boromini, Řím San Carlo alle Quattro Fontane

Borromini, Řím Sant Agnese in Agone

Boromini, Řím Sant Ivo alla Sapienza

U Matheye získal mladý Santini nepochybně smysl pro perfektnost řádových architektonických forem i kompozičních sestav, poučení o aktuálním vývoji římské tvorby a nepochybně i touhu po přímé italské umělecké zkušenosti. Spolu s ním vešel zřejmě roku 1691 do kontaktu s pražskou theatinskou kolejí, pro kterou Mathey navrhl kostel Panny Marie Oettingské v dnešní Nerudově ulici na Malé Straně. Zřejmě záhy po Matheyově odchodu do Francie v létě 1695 se pak jeho vyučenec vydal na tovaryšskou cestu směrovanou na jih. Je nepochybné, že ve střední Evropě navštívil Vídeň, Pasov i Salzburg a alpskými údolími přešel do Lombardie, kde ho zaujala dostavba gotické katedrály v Miláně, probíhající stále ještě v gotickém duchu. Při pobytu Turíně v sousedním Savojsku se seznámil se stavbami theatinského kněze a geniálního matematika, teologa a architekta Guarina Guariniho. Rovněž Guarini se teoreticky zabýval gotickou architekturou a v jeho dílech najdeme četné konstrukční gotismy. Pro estetiku jeho staveb je ústředním tématem záměrná, komplikovaná a vysoce působivá práce se světlem. 

Borromini, Řím San Carlo alle Quattro Fontane

Quarini, Torino La Cappella della Sindone

Cílem putování mu byl nepochybně Řím, kde však nenavázal na umění mistrů, kteří ovlivnili jeho učitele, nýbrž byl plně zaujat dílem o generaci staršího, osamělého genia římského baroka Francesca Borrominiho. Jeho jedinečný umělecký projev spojoval hlubokou znalost antické architektury římského císařství, gotického stavitelství (když byl vyučen při stavbě milánské katedrály) a osobitého pojetí stavebního díla, které v mnoha ohledech překračovalo dobové normy. To dává Borrominiho stavbám charakter jedinečných a s ničím nesrovnatelných, až enigmaticky působících výtvorů. Poznání a hluboké pochopení principů Borrominiho architektury ovlivnilo estetiku Santiniho staveb do té míry, že ho lze považovat za jediného skutečného následovníka velkého římského mistra. Zdá se, že schopnost plného pochopení uměleckého poselství geniů italského radikálního baroka - Borrominiho a Guariniho - umožnila Santinimu již v mládí v Praze získaná znalost vrcholně gotického stavitelství, neomezená pouze na tvarovou "kurióznost" gotického tvarosloví, ale hluboce rozumějící konstrukční logice i estetickému řádu katedrálního stavitelství.

Když v roce 1700 započal Jan Blažej Santini Aichel svou projekční činnost představovalo jeho umění vnitřně logickou syntézu exkluzívních inspirací, které byl mladý mistr schopen svobodně a osobitě rozvíjet a transformovat ve svém vlastním a invenčně nezaměnitelném díle.

Další informace [PDF, 925 Kb]