Farní kostel sv. Mikuláše

1716 – 1722, oprava a přestavba
stavebníci: Eleonora Kristýna z Regalu a její syn Maxmilián, vlastníci panství Herálec

Kostel sv. Mikuláše se připomíná roku 1233. Santiniho autorství přestavby humpoleckého farního kostela vyplývá ze souvislosti jeho práce pro želivský klášter, kdy městská fara byla pravidelně osazována želivskými premonstráty. O opravě ve středověku nedokončeného, poté zničeného a požárem vyhořelého kostela se uvažovalo pravděpodobně od 18. ledna 1716, kdy humpolecký kostel navštívil Santini se stavitelem Voglerem, zřejmě za účelem vypracování projektu. S přestavbou kostela se započalo roku 1721 a dokončena byla roku 1722. Stavbu provedl zednický mistr Matěj Isthum. Želivský tesařský mistr Ferdinand Neth zhotovil výbavu (velký oltář, mřížky, stolice a kůr), ze které se však dochovala pouze kazatelna. Tato výbava vznikla pravděpodobně podle Santiniho návrhu.

Požárem zničené zdivo i opěrné pilíře musely být nově vyspraveny. Kostel byl zaklenut cihelnými křížovými klenbami, ve střední lodi pak velikou plackou. Klenby byly zdobeny pravděpodobně barokně-gotickým dekorem. Přistavěna byla šestiboká, drobná centrála sakristie v ose kněžiště, na západní straně pak osová věž. Fasády kostela byly omítnuty a členěny jednoduchými, hrotitými okny se štukově modelovanými špaletami. Západní věž byla nižší a její zdivo sahalo k římse pod hodinami v dnešním stavu. Původní jehlancová střecha věže měla drobnou lucernu, osazenou vysokou a špičatou jehlancovou stříškou, jak nám dokládají fotografie ze sklonku předminulého století.

Během 19. století byl bohužel odstraněn barokní hlavní oltář a další oltářní stavby. V letech 1893 – 1895 pak kostel regotizoval Matěj Blecha dle plánů J. Martina a tak odstranil a popřel především vnější, barokní tvář Santiniho kostela.

Fotogalerie

Návrh přestavby rezidence želivského kláštera

1714, nerealizovaný projekt
stavebník: Jeroným Hlína, opat premonstráckého kláštera v Želivi

Obdobná situace jako při řešení Vojslavického kostela nastala i v návrhu na přestavbu rezidence želivského kláštera ve Lhoticích. V prosinci 1714 byl Santini proplácen menší částkou 10 zlatých za „obrys lhotickej„. Jednalo se pravděpodobně o základní studii nebo návrh úpravy či opravy části stávajícího objektu. Případ je také dokladem Santiniho ekonomické způsobilosti. Stejně důsledně jako náčrt drobné opravy, dokázal v jiných případech vyúčtovat spotřebovaný papír, pera či inkoust, popřípadě přejezdy na konkrétní místa svého působení.

V případě Lhotic probíhala v letech 1727 – 1733 větší přestavba dvora a zámečku nad rybníkem v centru obce. Není však zřejmé, zda prováděcí stavitel, pražský Václav Býšovec, použil některé z variant Santiniho plánů. Ze lhotické rezidence se dodnes zachovaly pouze nepatrné zbytky stěny s okenními výklenky, případně další prvky použité při novodobých stavebních úpravách hospodářských budov. Tím byly ztraceny možnosti dokladovat Santinihom širší působení.

Kostel sv. Jana Křtitele

1726, oprava
stavebník: Daniel Antonín Schindler, opat kláštera v Želivi

Stavba kostela sv. Jana Křtitele v Mladých Bříštích nejeví na první pohled známky výraznější výjimečnosti, za barokní přestavbou však stojí Jan Blažej Santini. Kostelík stojí na místě románského opevněného komplexu, v němž bývala kromě kostela i tvrz, na jejímž místě později vyrostla fara. Gotická přestavba byla nahrazena až barokní úpravou ve 20. letech 18. století ve stylu barokní gotiky. Ta je specifickým proudem barokního slohu, který spojuje barokní dynamičnost s prvky gotického stylu. Stavba v Mladých Bříštích byla přestavěna podle staršího Santiniho projektu. Do jednolodní stavby s presbytářem se vstupuje skrze mohutnou hranolovou věž podpíranou dvěma opěráky, k níž se tiskne vyčleněné schodiště. Loď je osvětlena hrotitými okny s barokně pojatým orámováním a presbytář kostela podpírají opěráky. Pod střechou probíhá kolem dokola členitá římsa.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

1714, nerealizovaný projekt
stavebník: Jeroným Hlína, opat premonstráckého kláštera v Želivi

Opat premonstráckého kláštera v Želivi Jeroným Hlína se rozhodl, stejně jako jeho spolubratři v dalších klášterech, plně využít Santiniho schopností a zadal mu řadu menších projektů na území svého kláštera. Vedle plánů na dostavbu a přestavbu klášterního kostela to byla příprava obnovy řady menších farních kostelů a rezidenčních staveb. Je zajímavé sledovat, jakým tempem dokázal Santini pracovat. Podle dochovaných zápisů přijímá zakázku obnovy vyhořelého konventního kostela v Želivi ke dni 27. dubna 1714. Už ale 6. června téhož roku dodává slíbené plány. Musíme si přitom uvědomit, že želivský kostel přitom patří mezi Santiniho zásadní díla. Pokud byly už v listopadu vzneseny vertikální stěny a vybudované krovy překryty střechou, tak na vlastním rozvržení a kompozici nemohl autor až na detaily interiéru už nic měnit. Současně s intenzivním zahájením stavebních prací na hlavním kostele navštěvuje Santini 13. září 1714 v doprovodu opata Hlíny provizorně opravovaný filiální kostel Nanebevzetí P. Marie ve Vojslavicích za účelem vyměření novostavby kostela. Plány na jeho realizaci dodal pravděpodobně již v následujících měsících, protože hned na to bylo zahájeno shromažďování materiálu potřebného k zahájení stavby. Zatímco počáteční fáze projektu je termínově podchycena, nejsou už známy důvody posunu zahájení stavby. Vlastní práce byly započaty roku 1721, aby dokončenou stavbu požehnal opat Hlína 26. září 1723. Na první pohled je patrné, že při stavbě byly nakonec použity prvky z původního gotického kostela a od základu byly vybudovány pouze kněžiště a sakristie. Věž dostala nový barokní krov a klenba lodi byla vybudovaná jako valená na přistavěných pilířích, opět na původních středověkých zdech. Důvody změny původní koncepce novostavby byly zřejmě ekonomické. Hlína uvažoval ještě o dalších projektech a tak bylo nutno u méně významných projektů hledat úspornější variantu.