Poutní místo Kalvárie s kostelem Povýšení sv. Kříže
1712-1714, novostavba
stavebník: František Michal Šubíř z Chobyně
Poutní areál v Jaroměřicích založil majitel panství František Michal Šubíř z Chobyně ve spolupráci s františkánským misionářem Jeronýmem Veithem roku 1712. Úkolem tohoto areálu bylo působit na poutníky, podobně jako například starší poutní areál v jihočeském Římově, jako určitá evokace biblického Jeruzaléma. Oproti Římovu je ovšem podoba jaroměřického poutního místa poněkud schématičtější. Jednotlivá zastavení křížové cesty mají většinou podobu reliéfy pokrytých kamenných obelisků a křížová cesta vrcholí vlastním poutním areálem, založeným ve svahu stoupajícím od západu. Vymezen je obvodovou zdí, členěnou lichými arkádami a výklenkovými kaplemi. Na západní straně je přístupný dvouvěžovou branou zvanou Pilátův dům, mezi věžemi přímo nad vstupem se sousoším Ecce homo. Uvnitř areálu je na podélné ose vybudována kaple Hrobu P. Marie a Betlémská kaple s Kristovým hrobem v patře. Na horním, bráně protilehlém konci uzavírá areál neveliký poutní kostel Povýšení sv. Kříže, dynamicky komponovaná stavba, založená příčně nad dvěma půdorysnými trojlisty, provázanými valené klenutým obdélným polem, do kterého je vložen pilířový hlavní oltář. Tato rafinovaná kompozice vychází ze „zdvojené" podoby chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.
Architekturu potního kostela Santinimu jako první připsal O. Stefan (1936) a tuto atribuci mladší odborná literatura obecně přijala (Kuklíková 1967, Kotrba 1976, Kudělka 1985, Quysane 1986, Sedlák 1987, Cerulli 1988, De Meyer 1997). Jako první odmítl Santiniho autorství této stavby X. Galmiche (1989) a toto odmítnutí důrazně podpořil a zdůvodnil M. Horyna (1998), podle něhož „proti Santiniho autorství u kostela Povýšení sv. Kříže svědčí neexaktní založení půdorysu, naprostá absence santiniovských forem a detailů na bočních fasádách i v interiéru stavby“. Staršími autory zdůrazňovaná podobnost kostela se Santiniho návrhem kaple pro Plasy dle Horyny „dokládá spíše základně odlišné pojetí architektury než autorskou shodu. Gotizující klenby s kruhovými svorníky jsou jistě vědomým historismem, avšak nemají u Santiniho žádnou srovnatelnou obdobu a proti jeho chápání historismu jsou až naivní. Zcela nesantiniovské je i mohutné a opatrné dimenzování nevelké stavby. Pro Santiniho by bylo nemyslitelné osadit stavbu složitého centrálního půdorysu naprosto konvenčním útvarem valbové střechy, která složité vedení koruny obvodové zdi překonává vkládanou sítí různě dlouhých námětků. Z. Kudělka přesně poukázal na to, že konvex-konkávní zvlnění průčelí vyplynulo logicky z půdorysného založení stavby. Průčelí je zdůrazněno členěním vysokým řádem pilastrů a nástavbou zvlněného štítu nad korunou obvodové zdi. Ze vztahu hmoty střechy a štítové nástavby průčelí lze usoudit, že úprava fasády je o něco mladší než samotná stavba. Znak stavebníka Františka Michala Šubíře z Chobyně s datem 1712 však na fasádě přežil ze starší úpravy, která byla hmotově shodná. Již Stefanem konstatovaný vztah jaroměřického průčelí a průčelí zámeckého kostela v Rychnově nad Kněžnou je přeceňován a určité shody (vsazení portálů v bočních osách, zjednodušená citace santiniovských supraport) jsou daleko vyváženy i rozdílnostmi. Zatímco v Jaroměřicích je křivka zvlnění fasády jednotně tažena, v Rychnově je, pro Santiniho typicky, rozložena do jednotlivých polí, odsazených svislými hranami a rovněž reliéf fasády je zde daleko komplikovanější.“ Horyna konstatuje, že „průčelí jaroměřického kostela je zřejmě dílem epigona, dobře poučeného Santiniho architekturou, jehož vlastní projev však byl nesrovnatelně jednodušší“ a jako autora kostela navrhuje brněnského stavitele Františka Benedikta Klíčníka, který prováděl dle Santiniho návrhů stavby ve Krtinách a Rajhradě, s tím že v Jaroměřicích je Klíčník i později archivně doložen, byť s chybně zapsaným křestním jménem. Horynovo důrazné odmítnutí Santiniho autorství jaroměřického kostela bylo následně ostatními badateli prakticky bezvýhradně přijato.
